Ohlédnutí zpět

Odjíždíte psát písničky do Neratova a já jen tiše závidím.

Rozklepaná si sedám před mobil, abych fanoušky poprosila o podporu připravované desky. Nikdo jiný to neudělá, takže je to jen na mně a je to dost těžký.

Taháme všechny bedny, nástroje i stojany na střechu kulturáku. Pamatujete tu eurofii? Konečně budeme hrát pro lidi!! A je úplně jedno, že jsou 15 metrů pod náma

Tam někde na střeše, po všech těch problémech, tahání věcí, vypadávání elektřiny mi dochází, že Tomáš už není jen host v našem triu, že už je prostě "my"

Ten pocit, když se zeptáte na podporu desky a za 10 dnů máte hotovo. Ten pocit nikdy nezapomenu. A vůbec tady nejde o peníze. Jde o to, že tolika lidem záleží na naší muzice a na písničkách, stejně jako nám.

Během covid pauzy se uklidňují mé muzikantské sny. Dřív jsem v nich nestíhala, něco nefungovalo, nebo nejhůř, nemohla jsem najít správně šaty. Najednou byl ve snech klid a koncerty na rozkvetlých loukách. Dokonce se mi zdálo i o jiných muzikantech. Ve snech jsem viděla šťastné Žambochy nebo Druhou trávu.

V zákulisí chodíme nervózně jako zvířata. První koncert. První festival. Po tolika měsících. Abych našla klid, jdu v té tmě do lesa a tam prosím všechny své ženy, všechny čarodějnice, aby mi poslaly sílu (nikdy jsem vám to neřekla, ale někdy to tak je ) Tam v zákulisí se taky naposledy setkáváme s Frantou Nedvědem.

Sedíme na zemi v hotelovém pokoji a přemýšlíme nad názvem nové desky. Jsme ve Frýdštějně a v plném proudu natáčení. Název "Nouzový kód" už se k písničkám opravdu nehodí. Honza navrhuje Prosklený nebe a od tý doby do sebe začne vše zapadat a volně plynout.

Míra mi doma poprvé hraje písničku V bílým pokoji. Později jsem ji musela mockrát zazpívat o samotě, než jsem byla schopná zvládnou ji bez slz.

Volá Ondra. Z jeho hlasu vytuším, že se dozvím něco hodně bolavého. Zemřel Lukáš. Zapaluju svíčku a přeju mu klidný odchod.

Další svíčku pro Lukáše společně zapalujeme v Neratovském kostele, kam si jdeme v noci zazpívat. Jsem ráda, že je s námi i Kaja Dřínek, protože ten naše kapelní začátky dobře zná a prožil toho s námi i s Lukášem opravdu hodně.

Po koncertě v Olomouci dostávám od krásné ženy bílý kamínkový náramek. Z jejího vyprávění mrazí. Ten náramek mám na sobě i teď, když vám píšu. Pohled na něj mi vždycky připomene, že vaše písničky můžou pomoct najít smysl života, když ho zrovna sami nevidíme.

Je po půlnoci a my vstupujeme na pódium v Dolním Újezdě. Jsem totálně unavená. Za sebou máme tři koncerty a dlouhé přejezdy autem. Už se mi snad ani nechce hrát. Ale vím, že to naskočí. Vždycky to naskočilo. A najednou je to tu a z koncertu se stává obrovská party. Jsme v transu, nevnímáme prostor ani čas. Na podium vchází pořadatel festivalu, aby náš koncert pomalu ukončil. Jsou dvě ráno a já si připadám jako puberťačka, která za zády rodičů uspořádala mejdan a oni se nečekaně vrátili domů

Jedeme všichni jedním autem na festival ke Zlínu. Mimochodem, já tyhle společný jízdy fakt miluju. No a tuhle jízdu jsme poprvý drželi v ruce Prosklený nebe. A zase se mi vybavuje pocit puberťačky. Tentokrát si ale pod stromečkem rozbalila vysněnou krabičku s kosmetikou V autě jste museli přežít všechny moje áách a ježííš, to je taková nádhera! Na benzině jsem si booklet fotila ze všech stran a potom jsem vás všechny donutila udělat velké selfie foto, abysme se mohli podělit i našimi fanoušky. Díky za trpělivost

Leje jako z konve, polovina diváků už dávno odešla domů, ale my teprve taháme mokrý kytary a bedny na pódium. Pod střechou pódia se tísní pár nadšenců. Tenhle koncert jednou pro vždy potvrzuje mou domněnku, že už si nikdy nikým a ničím nenecháme sebrat radost z hraní. Neskutečně posilující okamžik.

Jsou tu ale i další bolavé vzpomínky. Radostný křest v Praze a při něm poslední objetí s Cimburou

Na festivalu ve Vladislavi se poprvé "zblízka" setkáváme s kapelou Kamelot. Pro mě je to silný zážitek. Na jejich písničkách jsem vyrostla, připomínají mi dětství a skautské tábory. Vrací vzpomínky na tátu. Jejich koncert si jdu poslechnout do první řady, kde se tančí. Tam přichází směsice pocitů radosti i smutku. Část písniček probrečím. Tady si uvědomuju, jakou moc hudba má. Při vstupu do zákulisí nacházím Honzu a Míru v družném rozhovoru s Romanem Horkým a tam někde vzniká nové kapelní přátelství.

V zahradě rodinného domu hrajeme na oslavě narozenin pro kamaráda a našeho velkého fanouška. Jsme tajný dárek od jeho ženy. Hrajeme jen tak u stolu mezi jejich rodinou a přáteli. Vytahujeme naše staré i nejstarší písničky a je nám dobře. Jen tak pobýt pospolu. Kdy se nám to zase poštěstí?

A nebo ... čtyři hodiny hraní na parníku na Labi. Uznejte, že to byla fakt velejízda.

A nebo ... všechna přespání ve spacáku ve škole, abysme druhý den před koncertem mohli věnovat zkoušení a přípravě nových písniček.

Ale taky přišlo Vyčerpání. Můj stav na hraně vyhoření, když s v letních měsících jezdilo po republice, k tomu jsem zařizovala vše kolem koncertů a starala se lesní školku i Prosklený nebe. Někdy ale stačí vyslat přání. V tomhle případě to bylo spíš zoufalé volání tam nahoru. A tak jsme o pár dní později "náhodou" na posledním festivalu potkali Davida Němečka. Díky téhle spolupráci přišla velká úleva a klid a já konečně našla čas na kontrabas a lekce zpívání (díky Klárko )

Kluci, dnes se mi v hlavě míchají všechny naše koncerty, na kterých kdo chtěl, tak jen poslouchal a kdo chtěl, tak přišel blíž, tančil a zpíval a stal se naší součástí. Každému přeju, aby v životě našel ty správné lidi, se kterýma bude radost proplést ruce dohromady

Vaše Luc