Milada (25.12. 1901-27.6. 1950)

Dnes jsem v sobě poprvé našla sílu a pustila si její závěrečnou řeč před soudem. V tu chvíli se nebe za okny hrozivě zatáhlo a vichr rozkýval koruny stromů. Děsivá změna počasí. Stejně děsivá, jako záběry z procesu. Přesně před dvěma lety, v tento den, nám během písně třikrát vypadl proud. Často se stává, že se při Miladě zvedne vítr nebo náhle mezi mraky probleskne slunce. Jako kdyby v tu chvíli byla s námi. Doufám, že to tak je. Musí to tak být. Musí být stále s námi. Její odkaz je nutné připomínat, oživovat a předávat. Snažíme se tomu přispět touhle písní a až přijde čas, také naše děti se dozví, kdo byla Milada Horáková.