Situace, která prověří tým

Začalo to zoufalým telefonátem od pořadatele:

"Luci, tady se prohnala hrozná smršť. Všude voda, aparatura zničená. Odvoláváme kapely, dnešní program se bude muset zrušit. Leda by se hrálo nějak improvizovaně ve velkém stanu"

Začala smršť telefonátů a domluv:

Kája: "hele, já myslím, že to dáme. Nějaký vybavení vezu a Honza by mohl vzít ty vaše starý bedny"

Míra: "já bych do toho šel, tyhle koncerty bývají nejlepší"

Tom: "v pohodě, to dáme nějak poloakusticky"

Honza: "jojo, ty bedny naložim, ještě by to chtělo nějaký bass"

Bylo rozhodnuto. Jedeme!

Radost nám udělalo, že zahrát pod stanem se rozhodly i ostatní kapely festivalu a tak se program vlastně "jen" přesunul z podia pod stan určený k občerstvení. Kája byl označen za supermana, protože jen co dorazil na místo, začal improvizovat, zapojovat a zvučit i ostatní vystupující.

Když jsem těsně před koncertem seděla s našima unavenýma a vyděšenýma dětma v autě, všude kolem černo, z dálky rachotily hromy a přišlo krupobití, měla jsem chuť to vzdát. Kluci to ale nepustili. Stavěli, nosili, chystali, zabezpečovali.

A hlavně vy jste to nepustili! Stan nacpaný k prasknutí. Neuvěřitelná atmosféra a nadšení z toho, že se vůbec hraje. To byla ta největší motivace.

Počasí se uklidnilo. Děti se uklidnily a uložily do futrálu kontrabasu a my mohli začít. Koncert s vypadávajícím proudem. S Kájou, který klečel před námi s tabletem. Chvíli na aparaturu, chvíli akusticky. Bylo to dobrodružné. Ale taky jsme si tam pod tím stanem byli všichni tak nějak blíž. Ten můj muž měl pravdu, byl to ten nejlepší a hlavně nezapomenutelný koncert. Tohle nám nikdo nevezme Luc