Tohle byla NEJVÍC TELČ

Nápad, zahrát jen tak někde na ulici, ten vznikl už minulý rok. Chtěli jsme se vrátit zpátky ke kořenům. Chtěli jsme být blíž lidem. Vypnout mikrofony, opustit podium a zahrát jen tak pro kolemjdoucí. Udělat radost. Překvapit. Moc jsem se na to těšila a doufala, že to vyjde.

Nechtěli jsme narušovat telčský program, a proto jsme nápad probírali s pořadateli. Z toho vzniklo propojení našeho buskingu a otevření vzpomínkového místa na památku Glena Hansarda. Akce u stromu, u kterého on sám před lety hrál. Prý to byl jeho první koncert v Telči. Po zvukovce na nádvoří přešel na chvíli k rybníku ke stromu a tam zahrál pro pár lidí. Jen tak. Pořadatelé ten strom omotali fotkami. Glen hrající na tomhle místě i na nádvoří zámku. Zároveň vzniklo místo určené ke vzpomínce a rozloučení. Na velký plakát tam můžete napsat své zážitky, rozloučení, nebo poděkování.

Hráli jsme něco přes hodinu. Počasí nám bylo nakloněno, déšť přišel až později. Hráli jsme písně roky nehrané. Písničky na přání. Vzpomínali na studentské vydělávání na ulici u Bodensee. Občas jsem měla nutkání prohlédnout si ty krásný fotky z mnou, ale nešlo to. Zrovna na té nejblíž u mě byl Glen zachycený absolutně šťastný a zářící na koncertě. Ty jeho oči! A ve mě se vždycky všechno sevřelo. Napadlo mě, že stejně šťastnej byl na podiu i venku v noci u ohně v Náměšti, kde jsme před lety měli možnost si společně zahrát. Sálala z něj nakažlivá radost ze života.

Děkujeme všem, kteří jste s námi u toho krásnýho stromu byli.

Trochu jsem si říkala, že překonat tenhle zážitek bude večer fakt těžký. Ale .... jako by se ten den všechno umocnilo a násobilo. Šlo to hned, samo a bez tlaku. Nejlíp mi to popsal kamarád do zprávy "Bylo to, jako když spadne barák"

Díky, díky, díky. Tenhle den si ukládám do paměti a budu se k němu vracet. Luc

foto: Toníno Volf