Lukáš Kazík

Přátelé, je mi to líto, v neděli navečer se po dlouhodobějších zdravotních problémech zastavilo jedno velké laskavé srdce

Dávám sem tuhle fotku, i když je přes deset let stará, protože takhle si tě budu pamatovat. Od včerejšího večera mám plnou hlavu vzpomínek. Kapela je rodina. V dobrém i ve zlém. A těch našich šest společných let bylo nádherných i náročných. To ty jsi spolu s námi vdechl život Epydemyi ... Naše první zkouška. Já, ty a Honza v mém podkrovním pokoji připravujeme písničky. Poslední noc, Armády a Ženy mužů. Funguje to okamžitě. Je to souznění beze slov. Jen hudba a my. V ten den jsem se do té kapely zamilovala a už mě to nikdy nepustilo ... No a milovali jsme to všichni, a tak se hrálo všude, kde se dalo. Noční sejšny u ohně nebo v hospodě. Prostě zpívat až do rána a pak se jen svalit do stanu nebo někam pod strom do spacáku ... První velká přátelství s muzikanty a dalšími kapelami ... První úspěchy, natáčení a rozhovory ... Ta obrovská radost, když jsme vyhráli předkolo Porty ve Strakonicích. Jak jsme křičeli v autě (je teda dost možný, že jsem křičela jen já. Ty a Honza jste byli jen potichu šťastní) ... Hraní do klobouku v Německu na ulici. Celý týden spát v autě a jíst jen chleba s paštikou ... Je toho tolik ... Když jsi kvůli zdravotnímu stavu musel odejít, trochu jsme se ztratili. Měla jsem vždycky pocit, že setkání se mnou ti přináší vzpomínky, které už nechceš vytahovat na světlo. Znovu nás propojil až odchod Elišky. Za ty tři společné hodiny u kafe jsem moc vděčná. Otevřeli jsme vše skryté a nevyřčené a já pochopila. Nevím, proč někdo životem pluje po klidné hladině a někdo v něm má samé šutry, zákruty a děsivé hlubiny. Neměl jsi to tady lehký a já jsem ráda, že jsi měl kolem sebe kamarády, kteří tě vždycky podrželi a byli nablízku. Dneska jsme s nima seděla u jednoho stolu. Vzpomínali jsme, smáli se, plakali a připíjeli na skvělýho kamaráda a muzikanta.

Děkuji Ti za vše. Lucka